na Blog.cz

Paranormal Activity je typický příklad, že k dosažení obrovského úspěchu stačí mít pár nápadů. Dle zveřejněných údajů stál tento nezávislý horor pouhých 11 tisíc dolarů, přičemž už za svůj první víkend vydělal 7 milionů dolarů. Společnost Paramount se u něho rozhodla pro velice netradiční způsob distribuce, kdy si diváci přímo u studia vyžádají, aby se film promítal v jejich lokálním kině. A když se do traileru krom zmiňovaných hlášek přidali i reakce publika během testovací projekce, je zřejmé, že se šuškanda šířila a spousta lidí chtěla vědět, jestli kvůli tomuto kousku mohl propadnout Steven Spielberg panické hrůze. Celkem nezáleží na tom, jestli jsou povídačky okolo velice nízkorozpočtového strašáka kompletně založené na pravdě nebo ne. Všechny propagační složky prostě skvěle zafungovaly, a tak se film pro obrovský úspěch v zámoří vydává do dalších zemí, nás nevyjímaje.

Celé je to o tom, jak žije mladý pár ze střední vrstvy ve svém domě, přičemž má už nějaký čas dívčina Katie pocit, že ji něco v noci vyrušuje z klidného spánku. Přízrak nebo jen negativní energii se její muž Micah bude následujících několik dní snažit zdokumentovat videokamerou. Na prvních záběrech se něco objeví, jenže intenzita nevysvětlitelných útoků se stupňuje. A jak trefně vypíchnul oficiální text distributora, není nic hrůzostrašnějšího, než když se člověk doma

necítí bezpečně.

Právě na prožitku "může se to stát i vám" je ze značné části film Paranormal Activity postavený. Běžný pár, pěkný velký dům s bazénem, strach z neznámého. Reálný dojem se tuplovaně umocňuje amatérskou ruční kamerou, kterou se dění celou dobu snímá. Výtvor Orena Peliho se tím zařazuje k Monstru, španělskému hororu [Rec] nebo klasické Záhadě Blair Witch. Právě k posledně zmiňovanému běhání po lese se Paranormální aktivita blíží nejvíce.

Nejsou tu megalomanské destrukce nebo útěk před konkrétním útočníkem. Katie a Micah se pokouší zjistit, co je to vůbec otravuje, přičemž leckdy z nahrávky zaregistrují akorát náhlé pootevření dveří nebo vrzající schody. A jelikož se po večerech snaží spát, kamera staticky zachycuje jejich pokoj s postelí. Může se to zdát divné, ale právě tyto nehybné záběry produkují nejvíc strašidelných momentů. Podvědomě je totiž divákovi jasné, že se něco bude dít, a tak se na nehybný a neosvětlený obraz místnosti soustředí co nejvíce, aby mu něco neuteklo. Když se potom nějaký pohyb nebo zvuk projeví, smysly se citelně zintenzivní. Peli tímto způsobem velmi chytře manipuluje s vnímáním, obzvláště když veškeré dění stupňuje do vyšších a vyšších obrátek.

Tísnivá atmosféra se tedy dostaví, přesto není tak perfektně vygradovaná jako v u České republice neuváděném [Rec]. Paranormal Activity totiž dává možnost noční pasáže vydýchat během těch denních, které jsou bohužel natolik poklidné, až u nich začnete pod sedačkou hledat tlačítko na přetáčení. Den a noc tu zkrátka působí hodně nevyváženě a šance na skutečný psychický teror zůstává nevyužita.

Zahrané je to však celkem přesvědčivě a pocity, že byste nechtěli být na místě filmových postav nebo jedinců, kteří nejsou zvyklí na mocumentary styl (fiktivní události se prezentují jako dokumentární), se chvílemi také podaří navodit. Hype ale v tomto případě vyšponoval očekávání do jiných rovin, než v jakých film skutečně operuje.

http://www.techno.cz/recenze/32307/filmova-recenze-paranormal-activity

Prosím vás všechny , podívejte se na tenhle profil na youtube.com

Moc mě potěší když napíšete svůj názor.S tímhle začínám.

Mada, hoathale Saitan! Toto je takzvaný šestnáctý klíč k zaklínání démonů, zapsaný foneticky v Henochově jazyce.

Všechny překlady tohoto prastarého jazyka jsou jen přibližnou interpretací. Uvedený citát prý vyjadřuje systém rozpínání a podmanění, záhuby a zrodu, ono rozpětí, na němž je založena veškerá existence. Důležitější než obsah jsou však zvukové vibrace, které vyvolává jeho hlasitý přednes. Nedoporučuji proto recitovat ho bezdůvodně, pokud se chcete vyvarovat nepříjemností (pro jistotu jsem jako ukázku vybral šestnáctý klíč, který je nejméně nebezpečný).

"I kdybych mluvil jazyky lidskými a andělskými a lásky neměl, byl bych jen kov a zvučící zvon", píše sv. Pavel ve svém proslulém vyznání. Zmínka o andělských jazycích tu však není jen básnickou nadsázkou. Poukazuje k praxi prvotních křesťanů, jejichž společné "večeře Páně" měly často charakter opravdového rituálu, kdy se společnost dostávala do stavu změněného vědomí. V listě Římanům sv. Pavel píše: "Vždyť ani nevíme jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním." Nikoliv tedy význam slov, ale zvuky, který vycházejí z úst člověka a šíří se jako jakási emocionální epidemie.

Názorným příkladem tohoto stavu je seslání Ducha svatého na apoštoly v den letnic, které jim umožnilo, aby jejich zprávě o Kristově umučení a zmrtvýchvstání porozuměli lidé mluvící různými jazyky. Teolog Pavel Brož o tom ve svém článku Mluvení jazyky a Bible (internetový časopis Getsemany) napsal: "Je otázka, zda apoštolové skutečně mluvili cizími jazyky, nebo zda byl naopak ostatním dán dar porozumění. Z textu spíše vyplývá, že šlo o druhý případ, protože jednak to, co přilákalo lidi, byl 'jakýsi zvuk', jednak apoštolů nebylo tolik, kolika jazyky by bylo potřeba současně mluvit, aby každý z přítomných mohl slyšet svou rodnou řeč."

Podobné případy jsou dobře doložené z doby poměrně nedávné. Sv. Jan Kapistrán, který v patnáctém století procestoval Evropu a všude zaníceně kázal proti morálnímu úpadku, měl výjimečný ohlas mezi prostými lidmi, ačkoliv jeho ohnivým proslovům pronášeným v latině většina posluchačů vůbec nerozuměla. Přesto se shromážděný dav dostával do extáze a "kdo ho slyšel jen jednou, chtěl ho slyšet znovu". Stejným způsobem kázal sv. Ludvík Bertrand středoamerickým Indiánům, mluvil k nim španělsky a měl mezi nimi neuvěřitelné úspěchy, ačkoliv mu teoreticky nemohli vůbec rozumět. Mimoslovní sdělení lze tedy vázat na normální řeč jako na určitý materiální nosič. Kdyby však dotyčný kazatel používal nesmyslné shluky slabik a citoslovcí, dosáhl by stejného efektu.

Negativním případem jsou projevy Adolfa Hitlera, které nás dodnes na filmových záběrech fascinují svou magickou silou. Většina omámeného davu, řvoucího "sieg hail", nevnímala ani tak obsah Hitlerových slov, jako jejich rytmus, melodii a pohybový doprovod výrazných gest.

Sv. Pavel byl zneklidněn těmito "zpěvy ve vytržení ducha", které se v jeho době rozmohly zejména v korintské křesťanské obci. Upozorňoval, že mluvení andělskými jazyky musí být následně racionálně vyloženo, aby každý chápal smysl svého vzrušení, jinak "takové mluvení vnáší do liturgického shromáždění nepokoj a nepořádek".

Také současný polský teolog Jacek Salij v časopise W drodze (č.10/97) napsal: "Charisma 'mluvení jazyky' je jedním z nejproblematičtějších darů Ducha svatého. Někteří jeho existenci a potřebnost popírají a veškeré jeho projevy považují za davovou psychózu, jiní ho naopak považují za jedinou autentickou modlitbu a zakládají na něm celou stavbu duchovního vývoje."

Na uznávání andělských jazyků je založeno takzvané letniční hnutí, například komunita Blahoslavenství, založená bratrem Efraimem, která dodnes rozvíjí svou aktivitu v řadě zemí. Také u nich začíná společná modlitba dlouhých tichem. Náhle jeden z přítomných začne samovolně vydávat zvuky - nezřetelné mumlání, vzlyky a žvatlání, podobné prvním slůvkům novorozence. Postupně se přidávají další, až rostoucí zvuková vibrace zachvátí celé společenství. Kupodivu nevzniká kakofonie, ale zvuk má hudební kvality, které lze přirovnat k fuze nebo černošským spirituálům.

Někteří badatelé si dali práci s přehráváním záznamů podobných spontánních obřadů a pečlivou analýzou všech zachycených zvuků. Našli v nich celé srozumitelné soubory slov a vět, ačkoliv si nikdo z přítomných nebyl vědom toho, že by něco takového měl v úmyslu říct. Překvapivé bylo, že šlo o torza mrtvých jazyků, například akkadštiny, sumerštiny, hebrejštiny, sanskrtu, byly nalezeny výrazy z jazyků Oceánie, ale i amerických Mayů a Inků. Míchání výrazů (řazených k sobě ne podle významu, ale na základě libozvučnosti -- a přesto dávajících určitý smysl!) se velmi podobá magické Enochiánštině (jazyku Henochovu). Zdá se, že mýtus o pádu babylónské věže a následném zmatení jazyků v sobě obsahuje nějakou hlubokou pravdu o naší minulosti.

Navíc však badatele z církevních kruhů zarazilo, že mezi podvědomými litaniemi, tedy modlitbami Duše v andělském jazyce, se objevují celé pasáže, v nichž je Bohu spíláno nebo je vzýván jako destruktivní síla. Překvapuje je to proto, že se naučili chápat Boha jako morální hodnotu, jako soudce a kárajícího otce.

Jenže v hlubině lidského podvědomí, uzavřeného symbolickými branami Strážních věží, se skrývá původní pojetí dvou principů: světla a tmy, jing a jang, zrození a smrti, růstu a rozkladu. Jazyk andělský a ďábelský mohou používat stejných slov. Záleží jen na člověku, kam sílu emocí, probuzených zaklínacími zpěvy nasměruje. Cožpak se mnozí lotři ve středověku zaníceně nemodlili k Bohu za zdar svých krvavých činů? A měli úspěch - pravda, jen dočasný, protože každý pohyb v čase se stáčí do kruhu a vyslaná energie se obloukem vrací. Vrací se dobro a stejnou cestou se k původci vrací zlo. V tom je vlastně jediný aspekt takzvané boží spravedlnosti.

Když vezmeme v úvahu, že v samých počátcích křesťanství hrálo důležitou úlohu sebevyjádření v extázi, pak nám bude mnohem jasnější poslání speciálně církevně školených vymítačů ďábla - exorcistů. Vlastně šlo o to, zamezit mezi věřícími mluvení andělskými hlasy, protože tato metoda je těžko ovladatelná a nelze ji spoutat do nějakého koryta. Pro církevní obřad byly přesně stanoveny zvukové vibrace, zaručující předem odhadnutelný výsledek. Proto byla i značná nevůle vůči tomu, aby mše probíhala v národních jazycích. Pochopitelně: modlitba v češtině má úplně jiné zvukové kvality, než v latině nebo dejme tomu v angličtině. Stejný obsah nezaručuje stejný výsledek. Rezonanční zvukové vlnění je pro kolektivní naladění mnohem důležitější než to, co se slovy doopravdy říká. Jestliže se s církve měl stát systém duchovního ovládání světa, musela lidi zbavit kontaktu s démonem (tohle slovo v doslovném významu znamená přeměňovatel, ničitel i obnovitel, původce změn). Jenže jak se zdá, pradávný jazyk andělů - či démonů - ( z něhož jsou odvozeny všechny současné pozemské jazyky) je hluboko zakódován v mysli každého člověka a v situaci, kdy je racionální myšlení utlumeno, je každý z nás schopen se na jeho zlomky rozpomenout.

"Je jisté, že existují vyšší, dokonalejší duchové bytosti. Mimo bytosto dobré jsou duchové bytosti zlé, s jejichž projevy se můžeme setkat.

Duchové zlí, démoni, jsou dokonalejší než lidé [a zatracené lidské duše]. Vynikají nad ně moudrostí a duševní silou, nepodléhající zákonu tíže, hladu apod. Démoni jsou čiří duchové, úplně duchové podstaty o sobě samotné, mají život od hmoty úplně neodvislý. Naše duše je také duchovní podstata, ale neúplná. Je stvořena k tomu, aby oživujíc tělo, tvořila s ním úplnou lidskou podstatu.

Bytnost zlých duchů je nezničitelná, věčná, jsou podstaty jednoduché, nesložené, tudíž jsou nesmrtelní. Nic nemůže jejich bytnost zničit, nic jí ublížit. Jako duchovní podstata nemají prostornosti, tudíž nejsou na prostoru závislí, mohou být kdekoligv jako myšlenka."

Zlý duch má rozum a svobodnou vůli, jelikož ta patří k podstatě ducha. J eto svobodná bytost, ale vůlí měnlivá, nejde k věci přímo, podléhá omylům, po lidsku řečeno chce dnes to, zítra ono. Jeho inteligence je vyšší než lidská, vše poznává přímo, bez prostřednictví smyslů, zvláště duchový svět mimo Boha. Svět hmotný poznává též přímo, dokonaleji než my, proto poznává světy, které jsou nám ještě neznámy. Ovšem, i jeho vědění je omezené. Proto nemůže poznat vnitřní lidské tajemství, kdy z rozumu tvoří a ještě ze své vůle se člověk nerozhodl tak nebo onak, kdy ještě neví, co učiní.

Může však poznat myšlenky již hotové, které přešly do esplan. Ty pozná i jasnovidec.

Démoni se od sebe liší druhově. Kolik duchů zlých, tolik druhů. Démoni nemohou přímo působit na lidský rozum, pouze na obraqzotvornost. Ovšem mohou působit zevními pomůckami, aby vzbudili v duši různé myšlenky a pocity." (B. Kafka)

Ďábel (z lat., řec. pův.) - "ztělesnění vůle ke chtíči, smyslnosti a tím i ke zlu a egocentrismu. Také personifikace elementárních sklonů, která se nepromítá až do hmotné úrovně, ale zůstává v oblasti představ v astrálním světě. Proto ďábel zůstává skryt našim smyslům. Promítá se však do jejich sféry tehdy, když se člověk stává polobdělým a duševně setrvává na úrovni elementárních sklonů. Ďábel je považován za bytost, která je schopna chtít a činit zlo, ale zřejmě v něm rozhoduje hnací síla sklonů. Jeho existence je provázena větším utrpením než existence lidí, protože ďábel náleží do světa nižší a tím i horší karmy." (K. Minařík)

Ďábel - "český výraz je odvozen z latinského slova ,diabolus' a znamená buď vůdce zlých duchů, který je též nazýván Stan nebo Luciferr, nebo prostě každého ,zlého ducha', přičemž je tento pojem podle vzoru středověké démonologie ztotožňován s pojmem démon. Ďáblové čili ,zlí duchové' jsou podle křesťanského podání ,padlí andělé'. Jméno Satan je hebrejského původu a alexandrijskými židy, kteří převáděli starý zákon do latiny, bylo překládáno jako ,diabolus'. Obecně je pak ďábel chápán jako symbol zla. V lidových pověstech a pohádkách vystupuje jako ,čert', který je pouze v umělém intelektualizovaném podání někdy dobromyslný. Podoba čerta setrvává ještě z pohanských dob: zdržuje se rád v lese, zvláště na suchých stromech, v bažinách, skalách, propastech, jeskyních, opuštěných budovách, zříceninách, starých mlýnech, má tělo s rudou pletí, nohu s koňským kopytem, zadek s ohonem, hlavu s kozlíma ušima, z hustých černých vlasů trčí růžky a obličej má charakteristickou grimasu. Někdy má od pasu nahoru tělo muže, od pasu dolů tělo kozla. Zjevuje se v podobě myskivce nebo zeleně oděného muže, ale i jako vnadná žena či v podobě různých zvířat, zejména psa, kočky a vepře. Ve Starém zákoně na sebe ďábel bere podobu hada a vystupuje jako svůdce pramáti Evy. V bibli a jiných církevních textech nacházíme řadu jmen různých ďáblů: Asmodeus, Behmoth, Belial, Abbadon a další. Jiná jména nalézáme v magických grimoárech, např.: Aciel, Marbuel, Samiel a další. Ve vztahu k člověku vystupuje ďábel především jako svůdce v nejrůznějších formách (viz Inkubpvé a sukkuby), nabízí mu své služby a nutí jej k uzavření ďábelského paktu (první známý pakt tohoto druhu pochízí již ze VI. stol.), vybízí člověka ke konání zla. Ďábel je v úzkém styku s čarodějnicemi a čaroději. O některých náboženských sektách se uvádělo, že komunikují s ďáblem, např. katarové, jezidiové a další. Víra v ďábla byla za středověku velmi silná a značně jitřila lidskou představivost. Např. M. Luther se zmiňuje o tom, že často vídával ďábla a jednou, na hradě Wartburgu, po něm dokonce hodil kalamář, protože mu ďábel bral a louskal oříšky. Ďábel je zažehnáván znamením kříže a svěcenou vodou. Posedne-li člověka, může být vymítán (viz Exorcismus). Z hlediska hermetického je idea ďábla významná jako personifikace zla, negativní, noční stránky stvoření a ničení. Postavy ďáblů tu vyjadřují personifikované démonické síly (viz Démon). Podle R. Dubalové (1953), která analyzovala fenomény Ďábla z hlediska psychoanalýzy, symbolizuje ďábel libido, tj. pohlavní pud a bezuzdné přírodní síly. Víra ve zlé síly reprezentované ďábly je rozšířena ve všech kulturách." (M. Nakonečný)

Démon - "slovo pochází z řečtiny a znamená původně osud. Později byl užíván též termín ,daimonion', který vyjadřoval to, co osud způsobuje (latinsky ,genius', u Sókrata ,vnitřní hlas', svědomí). Staří Egypťané totéž nazývali ,nutar', Indové ,devatas'. Teprve u Homéra a později v katolické teologii jsou démoni ztotožňováni se ,zlými silami', v teologii s ďábly. V teologii se za středověku rozvinula celá nauka o démonech, démonologie. Profesor dogmatiky Ch. Héris (1925), dominikán, který o démonech hovoří jako o ďáblech, je považuje za padlé anděly. První lidé, svedení ďáblem se dostali pod jeho moc. Ďábel člověka pokouší a pronásleduje. Jak byl možný hřích padlých andělů? Čirých duchů? Člověka strhují tělesné vášně. Anděl nemusí hledat pravdu, ale ví, že je bytostí závislou na svém tvůrci. Podle sv. Tomáše Akvinského je hřích andělů z hlediska přirozeného nemožný. Bohem byli andělé povýšeni do řádu nadpřirozeného darem posvěcující milosti. Byla jim však uložena zkouška s tajemstvím o vnitřním životě boha. Tajemství se nelíbí rozumu - a čím je rozum dokonalejší, tím je srážka s tajemstvím prudší. Bůh žádal podrobení rozumu před tajemstvím, tedy pokoru. To mělo andělům otevřít cestu k věčné blaqženosti. Část andělů se Bohu podrobila, část byla odbojná a chtěla se opájet vlastní velikostí. Tak zhřešila pýchou a sebeláskou. Jsa zbaven blaženosti, závidí padlý anděl ostatním tvorům k blaženosti povolaným a snaží se je zbavit toho, co sám nemá: této naděje blaha. Proto se - jako ďábel - snaží svádět člověka ke zlu. Činnost ďábla je však z dopuštění božího. Ďábel nemá přímou moc nad vůlí člověka a může působit jen na jeho smyslovost (pokušení sv. Antonína) prostřednictvím obrazivosti. Proto člověk musí bdít nad svými vášněmi a sklony. Ďábel může působit i na tělo (posedlost) a využívat znalostí skrytých sil přírody a tak způsobovat různé podivuhodné zjevy. Apoštol sv. Pavel říká: bojování naše není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem v povětří - tím myslí ďábly-démony, ktří šli ve velkém zástupu za ,padlým andělem' Satanem (Luciferem). Ďábel je svůdce a lhář; jeho nejúspěšnější lež se podaří, až lidé neuvěří, že je.

Tolik tedy o démonech-ďáblech katolická teologie. Bohatou démonologii měli však již Babylóňané a jeden z prvních démonologickcýh systémů vytvořil byzantský učenec Michael Psellos (1018-1078). C. Agrippa (De occulta philosophia, kn. III., 19) píše: ,Démoni nejsou vždy neviditelní, ukazují se někdy a béřou na sebe rozmanité postavy, mezi jiným také tvar bledých strašidel. Mnoho vztahů mají k lesům a pro své blízké příbuzenství k zemi a vodě mohou zakoušet také pozemské radosti...' K tomuto druhu démonů patří zejména lamie, inkubové a sukuby. Agrippa tím naznačuje, že démoni jsou bytosti nadané určitými sklony. ,Mravy a praktiky démonů' popsal podrobně Gougenot des Mosseaux (1854), který démony chápe zcela v katolickém smyslu jako ,padlé anděly'. Démoni pokoušejí člověka, ale bůh jim nikdy nedovolí, aby člověka pokoušeli nad jeho síly (Pavel I. Kor. 10,13). Avšak s dopuštěním božím může démon člověku škodit na statcích i zdraví. Démon nekoná zázraky, ale může užívat přírodních sil, které jsou člověku neznámé. Teologický pojem démona je však příliš široký: s ďábly je stotožnil zejména Guaccio (1608) a jiní démonologové. A. de Spina (1467) mezi démony počitá též inuby a sukkuby a další okultní bytosti, zejména živlové duchy, což činil také neoplatonik Jamblichos. Jiní ztotožňovali démóny se ,zlými místy' (pustými krajinami, bažinami, pouštěmi atd.). Teprve v období romantiky dostal pojem démona specifický esoterní smysl, jaká má i v hermetismu, a ztratil jednoznačně negativní akcent, který mu dala teologie.

Z hermetického hlediska jsou démoni transcendentní přírodní síly, nebo bytosti ve smyslu okultním, tj. nevnímatelní ,duchové', nebo duchovní podstaty veškerých entit. Vše, co bytuje jako entita, má tedy svého démona, který je v podstatě tvarem jejího astrálu. A jako takový je každý démon nadán určitou inteligencí a určitými sklony. Sám o sobě není silou ani dobrou, ani zlou, kvalit tohoto druhu nabývá teprve v daných vztazích. Proto romantika chápala démonické jako esenciálně přírodní. V tomto smyslu jsou démony všechny transcendentní bytosti, počínaje larvami a ,duchy živlů' až po ony bytosti (živoucí podstaty skrytých i dosud zjevných přírodních sil), které jsou činiteli nesčetných přírodních jevů. Ďáblové jsou pak démoni zvrhlých lidských sklonů. V tomto pojetí je příroda, či lépe řečeno vše jsoucí - tedy i duchovní svět člověka - démonické. Démoni tedy reprezentují transcendentní podstaty různých forem energií (sil), které se projevují v přírodních jevech, ale i v myšlení, cítění a tvořivosti člověka.

V okultismu se pojem démona omezoval úzce jen s ohledem na určité druhy okultní praxe. V černé magii se ovšem operovalo se ,zlými démony', protože šlo o lidskou projekci zla. Tak v různých příručkách démonologické magie (např. F. Barett: The Magus 1801 a jinde) jsou podávány seznamy jen zlých démonů a dávali ostatním démonickým silám specifická pojmenování; třídili démony do následujících pěti podkategorií (v jejich rámci pak rozlišovali ještě další podkategorie, které tu již uvádět nebudeme:

1) Šedim - démoni živlů
2) Masikim - démoni lidem škodící
3) Kefiloth - astrální zbytky égregorů a zašlých světů, jakož i zemřelých osob
4) Matache Chavala - ,padlí andělé'
5) Ruchoth Raoth - duše zemřelých lidí zlých

Je zřjmé, že toto třídění je založeno na čistě praktických kritériích, vyjadřuje totiž praxi jistého oboru kabalistické magie. Za zvláštní démonologickou kategorii je nutno považovat tzv. ,strážné anděly' (nikoli ve smyslu katolické angelologie, nýbrž ve smyslu pověstného fenoménu Abramelinovy magie - viz Abramelinova kniha o magii): je to démonická síla reprezentující přírodní prapodstatu člověka, velmi nebezpečnou, je-li probuzena magicky. Již zde bylo uvedeno, že činnost démonů je omezena přírodním řádem: démoni tedy nemohou způsobovat zázraky, ale vládnou přírodními silami, které lidé dosud neznají, a proto se jejich zásahy mohou jevit jako nadpřirozené (sv. tomáš Akvinský: ,...démoni nemohou způsobovat zázraky, ani jiná stvoření, jen sám bůh'). Esoterně správné pojetí démonů nacházíme již u Homéra a Hésioda, který jasně ztotožňuje démony s přírodními silami (Theogonia 211-227). U Homéra personifikují démoni různé stavy lidské mysli, např. hrůzu, u Hésioda vinu, mstivost, hádavost, bídu apod., ale také přírodní síly."

Démon začne člověku škodit teprve tehdy,když je kolem něho příliš mnoho zla a když člověk sám koná zlo,které se mu mnohonásobně vrací.U démonů se jedná především o bytosti spravedlnosti,což většina lidí neví a myslí si o démonech něco úplně jinýho.Záchrana před démonem je včas si uvědomit své chyby a ovládnout svoji negativní energii.

Jsou ale velice nebezpeční,velmi snadno se vyvolávají,ale stejně rychle se i ujímají úkolů,které mají splnit.Proto je třeba vyvarovat se jakékoli úmluvě s démony,protože to vede k závislosti na této bytosti.Démon totiž může dát například bohatství,moc nebo mládí,ale pod podmínkou,že po smrti člověk vstoupí do jeho sfér a bude mu sloužit.

Včera jsem dlouho hledala nějaké pravdivé články.Tenhle článek potvrdilo mnoho lidí , vědců a dokonce i pár slavných hvězd.Není to nic extra hrozného , ale zaujmout to může.

Co vy na to ?

FAJN

Jsem zpátky.Hm , koukám , že návštěvníků je tady opravdu hojně.

Jo , nechtělo se mi sem nic dávat ... proč ? dva důvody , někteří si myslí , že jsem tímhle posedlá a že strašně miluju krev , že jsem blázen , vrahoun ... co na to řeknu ? Haha ... druhý důvod je snadný ... škola (ale to je mi jedno :D )

Ok prostě se sem vrátím , zkusím sem něco přidat , něco odeberu.Spíš se teď zaměřím na články než na obrázky , ale obrázky teš budou přibývat , to je víc jak nad peklo jasný .

Celkem se mi líbí , že už někdo komentuje , ale mohlo by vás být víc , protože mě zajímají vaše názory , je jich málo.

Ok jdu na to , něco sem teď šoupnu

Zatím BY3